|
Vzpomínky žáků
Josef Grim:
Historie „naší“ školy je naprosto neodmyslitelně spjatá s jen o několik málo let starší historií městské části Karviné – Nového Města, ve které před padesáti lety zahájila svou činnost. V tom roce padesátém čtvrtém se ještě v podstatě jednalo o shluky obytných budov, vznikajících náměstí a ulic, stále rozkopaná a blátivá prostranství či železniční vlečku vedoucí po dnešní ulici U Bažantnice. To celé se pak honosně nazývalo Karviná 6 – Stalingrad. Stěhovala se sem spousta mladých hornických a také vojenských rodin, kdy pro řadu z nich tři či snad dokonce čtyři děti nebyly tehdy ničím zvláštním. Také mám tři sourozence – dnešní pamětníky začátků „naší“ školy. Ona to skutečně „naše“ škola byla. Pamatuji si velice dobře, jak jsme tehdy společně s mnoha dalšími budoucími žáčky, držíce se vzorně za ruce, chodili obdivovat ruch na staveništi školy a jaké nadšení v nás zaplápolalo, když zedníci sundali lešení a bednění a my poprvé spatřili novotou zářící sochy nad hlavním vchodem.
Slavnostní zahájení prvního školního roku se tenkrát stalo skutečným svátkem všech obyvatel této městské části a my, prvňáčci, jsme byli na svou příslušnost k této zbrusu nové a tehdy velice moderní škole patřičně hrdí. Od těchto chvil sice uplynulo neuvěřitelných padesát let, ale já si stále dobře vzpomínám na první paní učitelku ve svém životě, Janu Volfovou, stejně jako na řadu ostatních skvělých kantorů. Báječná paní učitelka Sýkorová, Gavlasová, laskavý pan učitel Hřebíček, ale také přísný řecký kantor Firaridis, nad jehož přímočarými výchovnými metodami (ve svém důsledku ovšem velmi účinnými) by mnozí dnešní úředníci z ministerstva školství pohoršeně kroutili hlavami.
Stejně tak si rád ve vzpomínkách vybavují ono slavné období sportovních úspěchů, kterými byla naše škola skutečně pověstná. Fotbal, košíková a lehká atletika – to byly oblasti, ve kterých naši školní sportovci skutečně neměli mezi ostatními karvinskými školami konkurenci. Fotbaloví sourozenci Čespivovi, Milan Kupka, Ruda Hanzel, Josef Mokrý, atletičtí bratři Grocholové, Zdeněk Klimša, Ludva Mer, Jirka Švarc, sprinterka Eva Badurová – bylo by těch jmen opravdu spousta a těch dnes již zapomenutých ještě více. Povídání o činnosti školních divadel a divadélek by zabralo rovněž hodně místa – Petr Ondruch, Jirka Školoudík, Míša Steklý, Líba Jurčíková, Alena Uherková, Štepán Mucha, Jenda Grim – to je jen hrstka ze zástupů nadšenců, kteří proslavili „naši“ školu zase v jiné oblasti.Bohatá kulturní a sportovní spolupráce naší osmiletky (posléze pak již devítiletky) se základní školou z Liptovského Mikuláše dle mého názoru rovněž patří mezi významná období v historii školy, jejíž půlstoleté narozeniny si dnes připomínáme.
Jen málokterá škola v okrese se tehdy mohla pochlubit tak bohatými partnerskými vztahy, kdy se zde v žádném případě nejednalo o nějakou nařízenou úřednickou formálnost. K tak významnému jubileu se pochopitelně hodí něco hezkého popřát. Je to trochu obtížné – přece jen je jiná doba než tehdy, jiní jsou dnešní žáci, stejně tak jako jsou jiní dnešní učitelé (převážně tedy učitelky). Oběma skupinám bych chtěl upřímně popřát stejně – ať mají štěstí na sebe navzájem. Ať i za několik desítek let jsou schopni si vzpomenout na Základní školu Družby s tak báječnými pocity, s jakými na ni vzpomíná naprostá většina těch, kdož před půlstoletím poprvé usedli do jejich novotou vonících lavic. A jak na ni – jak pevně věřím – dodnes vzpomínají naši tehdejší kantoři, kteří ještě žijí mezi námi.
|
